Manko tam je...

28.11.2017

Od 6. listopadu, kdy jsem odletěla na sever do finského Vuokatti, jsem začala v malých dávkách vracet nohy do tréninku. Pomalu a opatrně. Problém v krčku kyčle byl velkým zdravotním problémem, který potřeboval hlavně klid a neuspěchanou rehabilitaci. Denně jsem rehabilitovala a věnovala se léčení. Stejně to celé zabralo 6 týdnů. První týden na sněhu ve Vuokatti byl oťukávací, přes 2 měsíce jsem nebyla na sněhu, celý říjen místo najíždění objemových kilometrů na ledovci jsem ležela na magnetoterapii. Po týdnu lehkého znovuseznamování se sněhem a chůzi s holemi jsem postupně přidávala minuty tréninků v nízké intenzitě. Do intenzivnějšího tréninku jsem se dostala teprve v závěru soustředění. Odložila jsem svůj vstup do světového poháru až na 3. víkend, tedy na 9. a 10. prosince. Chci naskočit do závodění co nejdříve to půjde, potřebuji k dobrému závodění zůstat vyladěná v závodním modu. Říjnové manko ale nejsem tak rychle schopna dohnat. Proto si i myslím, že první závody pro mě budou náročné jak fyzicky, tak hlavně i psychicky. 28. listopadu odjíždím do Santa Cateriny kvůli lepším sněhovým podmínkám. Ze Santa Cateriny budu rovnou přejíždět na Světový pohár do Davosu.